„Dobrý pejsek nikdy neumře; navždy zůstává se svým pánem. Kluše vedle něho, s hlavou na dosah pánovy ruky, za svěžích podzimních dní, kdy na polích leží jíní a zima se blíží mílovými kroky.“
Mary Carolyn Daviesová

      Můj tatínek byl velice slušný a hodný člověk, svým povahovým založením spíše cholerik s rysy melancholika, což není nejjednodušší kombinace jak pro jeho majitele, tak i pro okolí...Proto mne nesmírně mile překvapilo, že s přibývajícími léty se u něho začal projevovat nečekaný humor se sklonem k trefným hláškám.

     Tatínek ve svých 73 letech nečekaně ovdověl a jak nám, tak hlavně jemu naše milovaná maminka moc chyběla... I jal se přemýšlet, jak by tuto ztrátu nahradil. Po mnohých úvahách a několika neúspěšných pokusech si domů přinesl krásné, malé, černošedohnědé štěňátko. Betynka měla k čistokrevnému yorkshirkovi hodně blízko, ale jeho máma zřejmě nepatřila k náročným fenkám a okruh svých ctitelů omezila na sousedovic krasavce, jehož původ nám je dodnes neznámý.  Povaha naší Betynky však stoprocentně čistokrevná byla! Svého nového páníčka milovala, všechny domácí práce hravě zvládala s ním a nás doháněla k šílenství svými útěky, odvážným pronásledováním ostatních pejsků (nezávisle na jejich velikosti a rase) a přítulnou povahou, která se projevovala lízáním, skákáním a neúnavným stíháním ostatních potencionálních páníčků.

     V paneláku, kde dědeček ve třetím podlaží měl svůj útulný byteček, se o své soukromí dělil s ostatními sousedy. Nad jeho bytem bydlel mladý pán, úspěšný moderátor televizního zpravodajství našeho města. Tatínek musel být k onomu spolunájemníkovi velmi trpělivý a chápavý, jinak si totiž nedovedu představit, že bez velkých komentářů a zdravotních komplikací přečkával noční radovánky a bohatý společenský život onoho pána, jenž si domů vodil jak dámské tak pánské návštěvy.

     Svět je však nemilosrdný a odplácí dobrotu zlem, jak víme. Takže se dědečkovi stala nečekaná příhoda. Vydal se na jednu z Betynčiných častých outdoorových aktivit, sestávajících se z několika koleček kolem panelákového bloku. U hlavního vchodu došlo poprvé k situaci, která nutně jednou přijít musela. Betynka narazila na dalšího nového páníčka a to právě ve chvíli, kdy pan moderátor byl nucen po jedné z probdělých nocí časně v poledne vstávat. Betynka přešťastně vrtěla ocáskem a skákala vesele po sousedových dolních končetinách, oděných do trendových nohavic. To se však přepočítala - i s tatínkem, zdravícím rozpačitě, ale s vlídným, omluvným úsměvem svého souseda. Na takovou družnou náladu totiž nebyl unavený soused ani trošku zvědavý, takže místo pozdravu nevrle utrousil: „Co je to tady za malou krysu?“ Tatínek, třebaže nemile zaskočen, pohotově, ale stále přívětivě odvětil: „Jsou malé krysy a jsou velké krysy…“.

    Jak šel čas, ukázalo se, že tato dědečkova věta měla prorocký význam - soused nejen že přišel o svoji lukrativní práci, ale za nějaký čas se z paneláku odstěhoval. A ve mně tato zábavná epizoda dodnes vyvolává laskavou vzpomínku na mého tatínka...

                                                                                                   věnováno tatínkovi s láskou